23 . 1 . 2018 / / část první

25. ledna 2018 v 12:12 |  Deník

Už ráno jsem myslela že umřu. Budík mi zazvonil o 10 minut později, dosud nechápu proč, a já tak hned od prvního okamžiku nestíhala vůbec nic. Naštěstí mě vezl do města táta, takže jsem nemusela podstupovat každodenní ranní maraton za autobusem a stihla jsem jednu z dřívějších tramvají, kterou jsem se vezla vlastně přes celé město. Knedlík v krku a ty nejvíc nabuzující songy byli moji nejlepší přátelé a já silně pochybovala o tom, že mám nějaký tep. Na poslední chvíli jsem projížděla v mobilu teorii, hlavně potom techniku protože na tu já jsem naprosto levá. Konečně konečná.


Vystupuji se strachem v očích a co nejpomaleji kráčím k budově magistrátu. Po cestě zpytuji svědomí, opakuji povinnou výbavu a nejvyšší možnou rychlost v obytné zóně. Jsem tu. Na výtah čekám snad věčnost, ale lepší než jít pěšky. Do třetího patra je to daleko. Jsem zmatená na prázdné chodbě, naštěstí ale zřu šipku do čekárny pro žadatele o řidičský průkaz a vydám se tím směrem. Je tu mrtvo. Vypnutá televize, obrovská nástěnka s poučkami o jízdě i staré noviny a časopisy o autech na stolech mě vyloženě děsí, ale snažím se to nedávat na jevo. V tom jsem dobrá. Sedačky se zaplňují, přišel dokonce i můj učitel z autoškoly, vyjímečně na čas. A chce po mě dopsat rodné číslo. Zavařuje se mi mozek, copak já zrovna teď vím jaké je moje rodné číslo? Kdyby se zeptal na první pomoc nebo dopravní značky, ale tahle otázka mě vyloženě zaskočila. Vzpamatovávám se, půjčuji si propisku a doplňuji desítku čísel a usedám do svého rohu. Zkouším si poslední test na mobilu, 50 bodů z 50, věřím si. Najednou zazní mé jméno a já už zase skoro nedýchám.

Místnost s jedním malinkým okýnkem, počítačem a člověkem podivného zjevu který mluví něco o skákání z okna. To bych taky nejradši praktikovala, pomyslím si ale jen se usměji a snažím se koncentrovat. Chce po mě občanku a papíry, které už dobrých deset minut žmoulám v ruce. Říká ještě něco, ale asi to není podstatné, protože jsem nestihla zachytit ani slovo. Pak mne posílá za dveře i s dalšími papíry.

Další muž a jeho počítač. Velice podivným gestem mě pošle na židli a potom na mne strašidelně šeptá slova kterým nerozumím. Ptá se mne na jméno a asi tisíckrát musím kontrolovat své osobní údaje. Naškrábu podpis v kvalitě předškolního dítěte a celá roztřesená se ubírám k určenému počítači který po mne chce neskutečně dlouhé číslo z mého papíru. Několikrát se překliknu, ale nakonec to vyjde a já se pouštím do zkušebního testu. Očekávám otázky o policitech a nehodách, ale vyskočí na mě obyčejný oční test s čísly a písmenky, který mě snad ještě více mate. Několik otázek mám hotových a odklikávám pokračování na test opravdový. V tom se ale dozvídám nehezkou novinu: "CHYBA SYSTÉMU" píše počítač.

S pocitem že jsem zase něco rozbila se otáčím na pana komisaře a hlásím svůj objev. Znepokojeným obličejem mi naznačuje, že se mu to opravdu nehodí do krámu ale zvedá se jde mi pomoci. Několikrát klikne a celý počítač zhasne. Výborně, říkám si, teď mě pošlou domů a já mám po srandě. Jde se poradit s kolegou. Po neskutečně dlouhé době, ve skutečnosti pár vteřinách, se vrací a oznamuje mi že budu muset dostat jiné číslo a přesednout si k jinému počítači. Cítím se jako naprostý idiot, protože všem ostatním test funguje a jen já si přesedám a začínám úplně odznova.

Zkušební testík mě už nezaskočí a s klidem se proklikám k opravdovému testu. Nadchází minuta M. "Spustit test". Můj osud je spečetěn. Vyskočí na mě první otázka, naštěstí vím správnou odpověď. A tak to jde dál. Až si říkám, že je to nějaké moc jednoduché. A tu narazím na otázku u které si nejsem odpovědí jistá. Nakonec jsou takové tři, ale při zběžném počítání mi vychází že i kdybych zvolila špatné odpovědi, testem bych prošla. Nezbývá než doufat, že ostatní otázky mám správně. Oranžové tlačítko "vyhodnotit test" na mne bliká a láká ke zvolení. Chvíli odolávám, ale nakonec se nechám přemluvit a klikám.

Okamžitě na mě vyskakují výsledky. Oranžová linka značící čas je velice krátká, až mě to překvapuje. Důležitější jsou ovšem body. Hned na první pohled vidím, že nejsou všechny. S tím sem počítala. Doufám jen, že to bude stačit protože tohle opravdu nechci zažívat znovu. Podívám se na výsledek a zatajím dech.. 49! Musím několikrát zamrkat abych tomu věřila. Opravdu 49! Můj mozek má párty a já začínám pomalu vydechovat. První část za mnou.

Ve dveřích mi dozorce ještě strčí do ruky papír s mou špatnou odpovědí a posílá mě zase do čekárny. Tam se už kumulují lidé, některé z nich znám a tak se připojím do jejich kroužku. Oddechla jsem si, že alespoň teorii už mám nadobro za sebou. Pak ale vstoupili další lidé a zavolali první dvojici na jízdy, čímž mi kohoutek zase spadl a má kolena se opět rozklepala.

Další díl, tentokráte o praktické zkoušce coming soon
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Hemitson | Web | 26. ledna 2018 v 13:45 | Reagovat

Vidím, že u všech jsou pocity velice podobné. Docela obdivuju, že jsi zvládla tu 'poruchu' s počítačem, to by mě asi dost vykolejilo. :D
Jinak bodů jsme měla stejně jako ty. :D Člověku se v tu chvíli uleví, když zjistí, že má za sebou polovinu. Já jsem pak šla k jízdám s o dost lepším pocitem. :)
Moc se těším na další díl!

2 S-hejvi | Web | 28. ledna 2018 v 17:14 | Reagovat

Často se mi stává, že budík zazvoní později nebo dokonce vůbec a já pak mám také co dělat, abych nevyletěla z kůže :D

3 Andey | Web | 29. ledna 2018 v 16:53 | Reagovat

Tak to já jsem se po dlouhém a dlouhém rozhodování došla k závěru, že si autoškolu udělám v klidu v létě. Přišla jsem na to, že mi vlastně vlaky zase až tak moc nevadí.

4 Lenn | Web | 29. ledna 2018 v 19:30 | Reagovat

Já měla test i jízdy v jeden den, no a jízdy jsem samozřejmě napoprvé neudělala :D taky stres jako blázen, představa, že mi ještě vyskočí chyba na počítači, už by mě tam křísili :D na pokračování se těším, sama jsem o své autoškoly napsala takovou tragikomickou trilogii :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama