23 . 1 . 2018 / / část druhá

7. února 2018 v 15:15 |  Deník

Seděli jsme v čekárně a oknem neustále nenápadně vyhlíželi příjezdu první dvojice. Zatímco komisař konkurenční autoškoly stále ještě nezakončil techniku, je tím prý pověstný a rád se poslouchá, naše auto už bylo několik desítek minut pryč. Nálada byla neskutečně napjatá, každý si v tichosti vyklepával koleny své vlastní rytmy a všichni jsme se nemohli dočkat naší chvíle. Najednou k magistrátu zabočilo naše auto, což byl pokyn abych si vzala své věci a společně s kolegyní která tu byla už potřetí sešla k parkovišti.


Příchod je hrozný. Poloprázdné parkoviště na jehož konci čeká učitel a komisař, oba se tváří velice podivně a já se jen snažím netvářit tak hrozně tragicky jak se ve skutečnosti cítím. Když už jsem skoro u auta, dveře se otevírají a komisař i jeho dotěrné otázky se na mě sypou jako lavina. Technika je jedna z věcí ze které mám asi největší strach, protože povinnou výbavu jsem se učila až ráno a nemám ponětí na co se mě můžou zeptat. Naštěstí jsem odeslána k vedlejšímu autu, abych zjistila kdy mu končí technická a jaké má gumy. Nečiní mi potíže se sehnout a zkontrolovat obojí tázané, zatímco moje kolegyně nahlíží pod kapotu a jmenuje kapaliny vozidla. Komisař se tváří spokojeně a ukončuje tím techniku, což mě dst překvapuje protože jsem si myslela že to bude mnohem delší. Nasedáme tedy do auta.

Po předchozí domluvě usedám za volant jako první. Přecijen jsem ještě na něco tázána. Tentokrát "Co Vám to tam svítí za budíky?". Snažím se vydolovat to nejlepší a na otázku "Jaká má být teplota motoru?" chvatně odpovídám že 90 stupňů, protože příslušný budík ukazuje přesně takovou hodnotu a snažím se to pronést co nejvíc sebejistě ač nemám nejmenší ponětí oč kráčí. Bylo mi to naštěstí uznáno a tak můžeme vyrazit.

Celou cestu přes parkoviště myslím na to, že dávám přednost z prava a tak jedu až neskutečně pomalu. Můj mozek nemá na práci nic jiného, než stále si opakovat přednosti a sledovat všechny značky a přesto mám pocit jako by se za chvíli zavařil. Parkoviště mám ale díky bohu za sebou a dostávám se na první "vážnou" křižovatku. Vyjíždím z vedlejší, dávám přednost! Bliká mi to hlavou. Naštěstí jsou ale oba směry vylidněné a já můžu nerušeně vjet a pokračovat. Dostávám se na výpadovku směrem na Prahu a tak se chci pořádně rozjet. Při zařazení čtyřky mi ale začne páka podivně vibrovat a auto nereaguje na plyn. Tak co to je?! První věc která mě napadá je, že jsem špatně zařadila. Pak si ale vzpomenu že auto občas samo vyřazuje a tak zařadím rychle znovu. A už to funguje a já můžu nakrásně pokračovat ve své rozjeté koleji. Přes menší kruháček správně řadím na 2 a projíždím bezchybně prudké zatáčky, pouštím auta zleva, vyhazuji blinkr a potom zase pokračuji. Cítím se spokojeně. Výpadovkou mířím zase zpět, krásně rozjetá. Až na poslední chvíli si všímám cedule se začátkem obce a proto, možná trochu podivně a velice rychle, zpomaluji na padesát. Komisař má na mě dotěrnou otázku proč jsem to udělala, ale logicky mu vysvětluji že je tam začátek města. Pokýve hlavou a ironicky dodá že když jsme takhle hezky rozjetí, tak to vlastně ani nemělo smysl. Nenechám se zvyklat a jedu dál.
Semafor kolem kterého projíždím je naštěstí na zelené a tak ho můžu profrčet a zpomaluji až u další odbočky která vede do sídliště. Ihned mi dochází, že j tady zase přednost zprava a tak se spíše sunu uličkami než abych jimi pořádně projížděla a hrozně divadelně se rozhlížím na pravou stranu. Naštěstí jsme rychle pryč a i v obytné zóně si vzpomenu nejet rychleji než dvacítkou. Vyjíždíme zase na hlavní.
Jedu vedle tramvaje. Je to nepříjemné, ale míta mám dost a tak nerušeně pokračuji. Snažím se držet rychlost kolem 40 km/h aby byli všichni spokojeni. Kmisař má nějaké narážky, snaží se mě znajistět když poukazuje že bych mohla na takové krásné rovné silnici jet i víc, ale slušně ho odpálkuji a nenechám si do řízení mluvit. Po chvilce toho trošku spytuji, protože ten člověk rozhoduje o tm jestli řidičák dostanu.. ale nechám to plavat a tvářím se přirozeně.
Netrvá dlouho a zase zajíždíme do sídliště. Tentokrát jsme v jednosměrné ulici na jejímž konci je přikázaný směr. Bez mrknutí oka odbočuji kam mi šipka přikazuje a tím získávám plusové body.
A jsme zase na hlavní. Malinký kruhový objezd mi nedělá nejmenší problém, pouštím auta zleva a v první mezírce se nasunuji do proudu. Vyjíždím směrem k parkovišti před obchodem Penny a jsem požádána o zaparkování.

Parkování je věc která mi nikdy moc nešla a vždycky jsem v ní zmatkovala. Často jsem zajížděla příliš blízko ostatních aut a potom jsem příliš kroutila volantem a dlouho mi trvalo "vypočítat" na kterou stranu mám vlastně točit. Proto se toho dost bojím, ale z dosavadní jízdy mám dobrý pocit a tak směle pokračuji. Nacházím volné místo po levé straně, blikám doleva (na blinkr jsem také téměř vždycky zapoměla), zastavuji a zařazuji zpátečku. Pomalu couvám mezi dvě auta, snažím se srovnat svou jízdu někam zhruba doprostřed a ejhle, mě se daří! Když jsem necelou polovinou auta v díře, začínám volant více narovnávat abych už moc nezatáčela a neustále sleduji všechna zrcátka. Snažím se netvářit tak překvapeně jak ve skutečnosti jsem, protože zajíždím naprosto hladce mezi auta a stojím snad dokonale uprostřed. Hlava mi to nebere, jsem sama ze sebe překvapená a možná trochu zmatená. Zastavuji, vyřazuji, zatahuji ruční brzdu. Tím dokazuji, že je mé parkování u konce.

"Dobře.. tak se prohoďte" ozve se vozem a já ani nedýchám. To bylo všechno?! Jízda se mi zdála hrozně krátká a jednoduchá a z toho parkování jsem se dosud nevzpamatovala. Rozepínám si ale pás a vystupuji. S kolegyní na sebe hodíme velice podivné pohledy, ona ustrašený a já spíše takový že jsem ráda že je to za mnou.

Michale, která jela po mě, se bohužel nedařilo. V jedné z úzkých uliček bohužel najela příliš blízko stojícícm autům a tak jí musel učitel zasáhnout do řízení a tím pro ni dnešní zkouška zkončila a byla vyhozena. Pokoušela se to ještě nějak ukecat, ale nepovedlo se a tak si vzala věci a šla na tramvaj. Já potom pokračovala s učitelem a komisařem k budově magistrátu, kde jsem se vystřídala s další dvojicí a šla jsem zase čekat. Tetokrát na papír s verdiktem. Doufala jsem že to dopadlo dobře, všechno se tak tvářilo a proto jsem se už cítila celkem v klidu. Stejně bych s tím teď už nemohla nic udělat. Zjistila jsem, že jeden z dvojice před námi jízdu udělal a i on už zevloval v čekárně a navíc zde čekala druhá dvojice z druhé autoškoly.. samozřejmě ještě nebyli zpět, protože jejich komisař, jak jsem už říkala, rád povídá. Vedli jsme podivnou konverzaci o jízdě a o tom jak vyhodili jeho dvojici a jak moji a oba dva čekající se nás ptali na všechny chytáky které by je mohli potkat.

Oba zbylí "žáci" z naší autoškoly, kteří jeli po nás, také neprospěli a tak jsme se papírů dočkali poměrně brzy. Bylo nám ještě popřáno mnoho kilometrů a až prý se vybodujeme, tak nás tady rádi uvidí. Ze srdce mi odpadl obrovský kámen, celá šťastná jsem si převzala papíry (které se mi mimochodem nevešli do kabelky.. protože jsem hloupá a vzala jsem si jen takovou malou) a vydala se na jídlo, protože jsem hlady umírala.. no a McDonald má přeci slevové kupónky!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Elis | Web | 11. února 2018 v 12:18 | Reagovat

Moc moc gratuluji k řidičskému průkazu, ať se kolegyni zadaří příště :)!
Já až budu v téhle chvíli, tak to bude něco, protože já a řidička? To bude velmi zajímavé :D
McDonald, to byla zasloužená odměna! :)

2 Hemitson | Web | 11. února 2018 v 22:15 | Reagovat

Nevím jestli už jsem gratulovala, každopádně ti u téhle druhé části gratuluju znovu! :D
Článek se moc dobře četl a hlavně jsem se s některými pocity téměř ztotožnila.
Navíc jakobych slyšela své myšlenky, když jsem četla větu: "Protože povinnou výbavu jsem se učila až ráno a nemám ponětí na co se mě můžou zeptat." Nervy jak něco, ale na druhou stranu na to vzpomínám se smíchem. :D

3 Hrašulee | Web | 12. února 2018 v 10:22 | Reagovat

Gratuluju! :) Sama vím jaké to je, mám řidičák teprve 2 roky, ale ten stres si pamatuju pořád, úplně jsem se tenkrát ovládala abych si nedala panáka před cestou, jak jsem se bála :D Mě se po písemných testech úplně třásly ruce, tak jsem si fakt nedokázala představit, jak budu řídit, hlavně když před námi přijeli ostatní a ani jeden z nich to neudělal :X Ale musím říct, že jsme měli komisařku, která byla vážně v pohodě a zbytečně nás nestresovala. Ty technické otázky mě teda taky děsily, ale nechtěla po nás žádné extrémy, prostě takovou všeobecnou znalost a při jízdě se občas ptala, proč jedu tudy, občas na značky, přednost atd. A víc mi přišlo, že kontrolují detaily - jestli jsem se rozhlíla před vlakovým přejezdem atd.. nejhorší asi bylo parkování, musela jsem zacouvat, ale zvládlo se to v pohodě :D

4 Lenn | Web | 13. února 2018 v 0:50 | Reagovat

Gratulace! A jsi dobrá, že jsi dokázala zachovat klid při rýpavých poznámkách od komisaře. Při mé zkoušce ten můj naštěstí mlčel, ale i tak jsem to napoprvé nezvládla. Pro mě byla autoškola nejvíc stresující událostí za poslední roky a jsem fakt ráda, že už mám papíry v kapse. Mekáč je zasloužená odměna, tomu věřím :D :)

5 Andey | Web | 16. února 2018 v 10:10 | Reagovat

Ještě jednou gratuluju. Ale máš to za sebou a teď se můžeš stát postrachem silnic. Mě to teprve čeká, ale nejdřív se k tomu musím odhodlat.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama