Výměna I.

14. dubna 2018 v 8:08 |  Deník

Ahoj.
Už jsem o tom psala, ale jen tak okrajově a až teď jsem se dostala k opravdovému článku na téma mého výměnného pobytu v Francii, kam jsem jela v Září. Jo vím.. je to půl roku.. ale věřte mi.. bylo to vážně hrozně těžký sepsat! Jo a mimochodem.. nahoře na fotce jsem já a mávám vám z Eiffelovky!


Celkem jsem se toho bála, nebudu vám kecat. Z naší třídy jsme jely sice dvě, ale nemohu říct že jsme úplně kamarádky. Vlastně se spolu moc nebavíme, takže jsem jela vpodstatě sama a navíc moje francouzština není úplně ideální. Po dvou letech jsem se nedostala přes základní slovesa a jsem ráda, že se umím představit. Všechno jsem tedy vsadila na angličtinu i když mi bylo mnohokrát připomínáno, že francouzi nejsou zrovna otevření k angličtině. Další nepříjemností bylo, že se nám s mojí francouzskou korespondentkou nepodařilo spojit. Později jsem zjistila, že měla špatný e-mail a nemohla mě najít podle jména, protože se i na facebooku jmenuji trochu jinak.. a ona facebook nemá vůbec, jen messenger na kterém se nám nepodařilo spojit ani se správným jménem .. ale to je vám asi úplně jedno. Důležité je, že jsem byla jediná z celého autobusu, kdo neměl ani nejmenší ponětí ke komu vlastně jede.

Při odjezdu jsem byla neskutečně nervózní. Co se bude dít? Dají mi najíst? Budu mít kde spát? Budu se umět dorozumět? Otázky které mi lítaly hlavou během celé návštěvy Paříže. Ta je mimochodem nádherná a výhledy z Eiffelovky prostě úžasné a to i když se bojíte výšek. Navíc jsme si to museli celé vyšlapat, protože výtah byl rozbitý. Neříkám nic, ale měla jsem několikrát chuť to vzdát. Nakonec jsem ale ráda že jsem se přemluvila a viděla to všechno i zezhora.
Jinak to byl ale neskutečně chaotický den. Naše francouzská "průvodkyně", tedy učitelka ze spřátelené školy, nasadila úplně neuvěřitelně rychlé tempo, focení tedy bylo tabu, a navíc jsme ani nestihli rozchody které byli plánované. A na úplný závěr jsme prošli snad půlkou města téměř běžíc abychom stihli večeři v jakési univerzitní jídelně. Nebylo o co stát.. mezi námi. A pak jsme jeli asi hodinu metrem do okrajové části města, kde nám byli rozdány pokoje v Ibis hotelu (vlastně to byla taková modernější formule) do kterého jsme dorazili někdy po jedenácté hodině večerní. Budíček byl asi v sedm.
Když pominu, že jsem na snídani málem usnula, byla výborná. Obrovské, čerstvé, máslové croissanty a pomerančový džus, to si nechám líbit. Ale byla to snad jen výborná předehra k dalšímu chaotickému dnu. Bylo nám řečeno, že se pojedeme podívat metrem do Notre-Dame které si projdeme a prohlédneme, potom budeme mít rozchod v nějakém obchoďáku a pak půjdeme na oběd. Realita byla taková, že jsme jeli přes hodinu a půl metrem na stanici vzdálené zhruba kilometr od Notre-Dame, kam jsme zase doběhli, vyfotili si katedrálu a po zjištění že je tam velká fronta (nečekaně!) jsme se otočili a šli zase na metro. Obchoďák se nějakým způsobem vypustil a nás čekala další hodinu a půl dluhá cesta metrem k autobusu. Z oběda se vyklubaly bagety, které jsme nafasovali kdesi v pekárně a byly nám rozdány až na benzínce za městem. Ale na jejich obranu - byly naprosto výborné! Minimálně ta moje, stihla jsem totiž jednu z mála kuřecích. A dostali jsme i naprosto bezvadné čokoládové dezerty. Pak už jsme vlastně zbytek dne strávili v autobuse, cestou do městečka Châteaubriant, nacházejícího se asi 350 Km od Paříže, kde na nás už čekalo osazenstvo gymnázia svatého Josefa kteří jsou našimi korespondenty. Byl Pátek večer.

Přivítali nás velice šíleným tanečkem na ještě šílenější písničku. Bohužel jsme byli v průběhu týdne nuceni tancovat také, ale to už předbíhám. Všichni se snažili hledat své korespondenty podle fotek které viděli, jen já jsem neměla nejmenší ponětí koho hledat. Naštěstí po tanečku, kdy jsme se měli pozdravit a tak nějak poprvé oťuknout, jsme se obě (já i francouzka) vydaly k učitelskému sboru a tak jsme se našly.
Shledala jsem jí jako velice mile vypadající, usměvavou dívku s drdolem. Představily jsme se a zjistila jsem že se jmenuje Floriane, ale rodina jí říká Flo (a nebo Flo Flo) a ona mi šla ukázat rodinu. Má starší sestru Delphine, která vypadaná neskutečně podobně jako ona, jen má brýle a kratší vlasy. Také mi oznámila že mají doma pejska, což jsem celkem uvítala. Zvířata jsou vždycky dobré téma k rozhovoru. Zjistila jsem také, že obě sestry umí výborně anglicky takže s domluvou nebude problém. Dost jsem si oddechla.
Po takovém malém přivítání od učitelů jejich školy, připití si džusem a prvotním představením se sobě navzájem jsme všichni popadli kufry (no dobře.. Florianin tatínek mi ten kufr vzal) a vydali jsme se do svých nových přechodných domovů. Čekali nás celé dva dny bez jakékoli pomocné berličky, protože jsme se měli s celou českou výpravou sejít zase až v Pondělí ráno.

Jeli jsme autem pouze pár minut. Měla jsem štěstí na rodinu která bydlí prakticky za rohem od školy (což jsem si oblíbila zejména v týdnu, kdy jsem mohla vstávat v 7.30 a před školou jsme byly vždycky včas) a tak jsme velice brzy vystupovali. Hned na prví pohled mě zaujali stejnorodé domečky. Všechny byli na chlup stejné! Byli stejně velké, měli stejná okna, barvu fasády, plot i dveře. Jediné rozdíly tvořila auta zaparkovaná před nimi a předzahrádky.. i když některé z nich vypadaly také celkem podobně. Za celé dva týdny jsem nebyla schopna se v ulici vyznat a opravdu jsem se řídila jen těmi auty.
Domeček byl menší, ale celkem pěkně zařízený, čistý a voňavý. Na gauči na nás čekal Happy, výše zmiňovaný pejsek, o kterém jsem se dozvěděla že je z útulku a že umí agility, který je hrozně roztomilý a přátelský. Nejednou jsem se načapala jak si s ním mimoděk hraji a on milerád spolupracoval. Byly mi ukázány všechny místnosti, včetné mě vlastní ložničky v pdkroví, ke které náležela i minikoupelnička. Pak jsme se šly podívat na zahrádku, kde tatínek chová andulky. Teda alespoň si myslím že jsou to andulky, v papoušcích se nevyznám, ale byli to prostě malí barevní ptáčci a bylo jich zhruba milion. Ihned jsem si říkala, že se Flo bude u nás cítit poněkud stísněně, protože ač mám pokoj velký, je jen jeden a bude tam muset bydlet se mnou. Večer jsme se pak s oběma sestrami koukaly na Harryho Pottera v angličtině s anglickými titulky. Shodly jsme se, že si tím všechny prcvičíme angličtinu. Také to bylo vlastně poprvé kdy jsem nějaký díl HP viděla celý.. a upřímně mi to asi stačilo a na další díly nemám potřebu se koukat.

V Sobotu mi nám rodinka naplánovala výlet do Nantes, kde jsme si prošli centrum, navštívili místní hrad, zašli na oběd do klasické malé francouzské restaurači kde připravují tradiční Galettes (slané palačinky) a potom velkou atrakci Les Machines de l'île. Je to takový velký plac, na kterém se nachází různá mechanická zvířata vyrobená ze železa, která vypadají hrozně podivně. Jsou tam dva kolotoče - jeden menší dětský a druhý obrovský, třípatrový s monstrózními zvířaty různých druhů a také obrovský chodící slon který se po placu náhodně pohybuje, vozí lidi a stříká vodu po všech přítomných. Byla jsem hrozně překvapená existencí takových věcí a opravdu mi to vzalo dech. Na místě jsme si daly zmrzlinu, asi poprvé v životě jsem měla zmrzlinu s příchutí kokosu .. a i když to zní divně, bylo to vážně moc dobré! A také jsme potkaly další rodinu z výměnného pobytu a to Florianinu kamarádku Olivii a její korespondentu Máju, se kterýmy jsme vlastně kolaborovaly celý pobyt a jednu noc jsme u nich dokonce spaly.. ale to už zase odbočuji.
Večer jsme se vrátili úplně hotoví, ale plní nových zážitků a ten den byl opravdu skvělý. Večer jsme si ještě s holkama zahrály nějaké stolní hry, které já teda hrát vážně neumím. Byly to takové ty postřehovky typu Drabble a všechny jsme je hráli ve velice zvláštní míchanině češtiny, francouzštiny a angličtiny, protože ani jedna z nás nevěděla některé věci správně anglicky pojmenovat a tak jsme prostě říkali názvy jak se nám chtělo. Naprosto nepřekvapivě jsem všechny hry prohrála. Před spaním mi bylo ještě ukázáno místo zítřejšího výletu, zábavní park Puy du Fou.

V Neděli jsme museli vstávat velice brzy. Park je totiž od městečka dost daleko, autem asi tři hodiny a navíc je to výlet na opravdu celý den. Tentokrát s námi nejela Delphine, ale přidala se i babička. Hned první věc která mě napadla při vstupu do parku byla ta, že je to monstrózní. Obrovský oplocený areál plný lidí, kteří se krz všudypřítomné kontroly proti terorismu scházeli ke vchodu z několika obrovských parkovišť úplně plných aut. Dozvěděla jsem se, že to je poslední letošní víkend kdy mají ještě otevřeno protože na zimu zavírají. Také mi bylo vysvětleno, že park je vlastně soustava několika jevišť kde probíhají představení s lidmi, koňmi, ptáky, tanečníky, bojovníky a kdoví čím vším a každé představení vypráví jednu kapitolu z dějin Francie. Většinou to byly různé bitvy, životy panovníků, kolonizace Vikingů a podobně.
První představení bylo o odvěké bitvě mezi Anglií a Francií. Velice jsem ocenila přijezděnost koní (chápu že laiky ani nenapadne, jak moc složité ty předváděné kousky byli, ale já jsem to fakt ocenila a užila jsem si to) a také všechny ty efekty. Padající zeď, přibližující se věž, tanec s koňem, vtipná vložka s utíkajícím kozím povozem, synchronní schromážděný cval v řadě i kaskadérské kousky v podobě podlézání koně v plném cvalu. Byla jsem vážně neskutečně nadšená.
Dalším představením na které jsme se dostali bylo jakési 3D otáčecí kino doplněné divadelními úryvky. Vše se odehrávalo v obrovském kruhovém sále naprosto přeplněném lidmi, jehož zdi se otáčely a jednou za čas se v nich objevilo jeviště s herci. Nechyběli další kaskadéři, bitvy s meči i pěstmi, nějací ti koně. Byl to příběh nějakého vojáka, řekla bych že velitele, který nejprve vyhrál bitvu a potom se vracel přes celou zpustošenou zem zase domů a viděl utrpení kterým jeho zem prošla. Tohle představení mi přišlo takové nejreálnější, v ostatních se hodně vychvalovalo jméno Francie a jak moc jsou dobří, ale tady se jednalo i o ty horší osudy a chvíli mi až mrazilo. Půlkruhový půdorys zajistil skvělé plátno, jako bychom byli vtaženi do děje.
Další místo které jsme navštívili byl stánek s jídlem. Dala jsem si uzenou šunku s obřím bramborem a nějakým salátem. Jako dezert potom výborný čokoládový dort. Dezerty jsou ve Francii opravdu nutnost. Přiberete sice asi tak tisíc kilo, ale za tu chuť to prostě stojí!! A i to jídlo bylo dobré. U nás si prostě plátek teplé uzené šunky na talíři jen tak nekoupíte.. přišlo mi to jako velice zvláštní hlavní jídlo, ale bylo to vážně dobré a až překvapivě syté. Po výborném obědě jsme se vydali na hlavní lákadlo, vystoupení které se hraje asi jen jednou denně a je ze všech představení největší a nejlepší. Imitace antických her v téměř životní napodobenině Římského Kolosea!
Davy lidí byly snad ještě větší než doposud. Na ostrém slunci, které zde i koncem Září vydatně svítilo, jsme stáli přes čtvrt hodiny obklíčeni ze všech stran lidmi. Nebylo úniku. Potom byla brána ke "Koloseu" konečně otevřena a bylo to ještě větší než jsem čekala. Tribuny úplně plné lidí, kteří dokonce museli sedět i na schodech. Potom se zatáhla obrovská stínidla a šlo se na věc. Publikum bylo rozděleno na Řeky a Římany, my jsme byli v té Řecké polovině a měli jsme na pokyn skandovat. Bylo to velice zvláštní ale pěkné, když všichni křičeli a byli do toho úplně zapálení. Pak už začala show. Přehlídka všeho, co nám bude postupně zvlášť představeno. Zástupy bojovníků, taková ta závodní koňská čtyřspřeží, hnané kachny i prasátka, nějací další koně, tanečníci, vůz z tajemným nákladem (budu trochu spoilerovat.. byl v něm tygr) a tisíce dalších dobově oblečených lidí. Na sloupek zažehli ohně a bitva započala!
Nejdříve probíhal ostrý suboj s meči, potom i pěstmi. Všechno bylo krásně zahrané a secvičené, příběh byl vlastně úplně jednoduchý, ale pěkný a dával smysl. Šlo o skupinku zajatců, kteří se snažili probojovat na svobodu všemi možnými způsoby. Nastoupil i zmiňovaný tygr a dokonce i lev, oba předvedli pár skoků obručí a potom byli zase odvezeni. Ale věc která se hrozně líbila mě, byli závody čtyřspřeží. Asi to (jako já) znáte z Asterixe a Obelixe olympijských her a musím říct že tohle bylo vlastně úplně to samé, jen na živo. Odpadlo tam kolo (vozík následně pokračoval, vyvažován řidičem, po zbylém kole), rozbil se vozík (řidič byl potom vláčem pískem a usilovně se držel opratí) a dokonce se jedna souprava vznítila a chvíli jela zapálená. Bylo to vážně napínavé a neskutečně jsem se při tom bavila. Samozřejmě tam pak proběhlo ještě dalších spousta kratších scének, aby pak Řecký tým vyhrál, vězni se dostali na svobodu a nikomu se nic nestalo.
Po téhle bombě jsme si šli dát zmrzlinu. Zmrzlina totiž obecně provázela celý můj pobyt ve Francii, protože Flo zmrzlinu miluje.. no a já taky! A se zmrzkou v ruce jsme si pak šli vystát další poměrně dlouhou frontu na představení o Vikinzích.
Když jsme se konečně usadili na úplný kraj hlediště tak obrovského, že by se tam vešlo Národní divadlo alespoň 2x, znovu jsem si pro sebe konstatovala, že tohle je vážně megalomanské. Tentokrát místo pódia zaujímal veliký rybník a za ním byla menší improvizovaná Francouzská vesnička. V průběhu vstoupení, se ale přímo z prostředka vody vynořila vážně obrovská vikingská loď a co bylo ještě zvláštnější, na její palubě stáli lidé. Opravdví lidé, kteří se prostě jen tak vynořili zprostředka jezera. Nevěděla jsem co si o tom myslet, ale bylo to naprosto úžasné!! A další loď potom projela přímo vedle nás po trávě a nasměrovala si to do toho stejného jezera aby mohla být následně rozstřílena. První loď se pak na konci s klidem zase ponořila. I s lidmi. To prostě nepochopíte!!
Unešená ponořovací lodí jsem pak pomalu ani nevnímala co se děje a najednou jsem seděla v další aréně. Tohle je nejoblíbenější část Florianina tatínka, protože se živí chovem ptactva. A nebylo to ledajaké ptactvo. Tolik ptáků tak rozdílných velikostí a tvarů jsem snad v životě neviděla. Víte, v Plzeňské zoo se také snaží dělat vystoupení s orly, poštolkami a sovami, ale mají tam třeba tak 10 ptáků a všem se nad tím tají dech. Tady bylo ptáků řekněme 50, vážně nepřeháním.. věřte mi! A na konci létali všichni naráz nad hlavami diváků. Ti největší byli vypouštěni z obřího létajícího balónu, který musel být tak klidně kilometr nad zemí, a postupně se potom snášeli dolů. Jejich rozpětí křídel mě úpně odrovnalo, když přiletěli blíž, to museli být nějaké čtyři metry, nebo už vážně nevím.
To už byl ale bohužel večer a my jsme pospíchali domů. Ještě jsme zaběhli do suvenýrů, protože jsem si prostě musela kloupit alespoň pohled (nakonec jsem našla takový skvelý velký s obrázky z každého představení!) a pak už jsme se vydali k našemu parkovišti, které bylo snad ještě větší a plnější než ráno a naše auto jsme hledali dobrých deset minut. Celé tři hodiny cestou domů jsem si pak uvědomovala co jsem to vlastně všechno viděla a jak moc úžasné to bylo a jak moc vděčná jsem rodince že mě vzali zrovna sem. Abych vám ještě trochu přiblížila situaci, tady máte video, které říká vlastně úplně všechno. I to, co se slovy říct prostě nedá.


Pondělní ráno pak bylo krušné. Vrátili jsme se domů vážně pozdě a už v 8 jsme museli být u školy. Naštěstí, jak jsem už říkala, to bylo do školy blízko a tak jsem se v 7.30 horkotěžko vyškrábala z postele a i tak jsme všechno s klidem stihli. Hrozen českých studentíků už zaujal místo pod schody a tak jsem se k nim přidala. Všichni jsme si sdělovali své pocity z našich rodin a z prožitých víkendů a zhodnotila jsem to tak, že mám vážně obrovské štěstí. Nejen že 2 ze 4 členů domácnosti umějí obstojně anglicky, ale i ty výlety které jsme podnikali byli vpodstatě nesrovnatelné. Někteří se třeba za calé dva dny nedostali z domu a jen pařili na Xboxech. Když jsem se tedy zmínila, že jsme byli v Puy du Fou (a co to je.. protože to nikdo neznal), schytala jsem jen vyvalené obličeje a závistivé pohledy. Naopak já jsem valila oči když jsem slyšela o plesnivých koupelnách, nekomunikujících korespondentech a nepříjemných "náhradních rodičích".

Tak jo. Původně jsem chtěla napsat jenom jeden článek z Francie, ale očividně se neskutečně vykecávám a nikdo by to potom nečetl. A i pro mě to bude takhle lepší. Takže se těšte na další díl, který bude předpokládám za dalšího půl roku.. Doufám že se vám zatím tohle mé skromné vyprávění líbí, několik lidí mi o tenhle článek psalo.. takže jsem sama ráda že to konečně mám. Díky za podporu!
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Lucka | E-mail | Web | 20. dubna 2018 v 15:58 | Reagovat

Tohle je moc hezký článek. Připomnělo mi to můj výměnný pobyt, my ho absolvovali ještě na základce a byl do Maďarska. Tehdy jsme si napsali dopis a na jeho základě jsme si vybrali toho, kdo k nám přijede a kam potom pojedeme my. Dneska už to zní jako středověk, ale mělo to něco do sebe. :-)

Moje náhradní rodinka byla taky naprosto super, nejenže anglicky mluvila Dorotty, ale i její maminka a všichni byli fajn. Měla mladší sestru jako já bráchu, vůbec jsme si sedli dobře a dodnes ji mám na facebooku a občas si napíšeme. Měla jsem strach, nebudu říkat, že ne... Ono jet někam k cizím lidem, když o nich pořádně nic nevíš (z jednoho dopisu nic nepoznáš) a na chvíli zapadnout k nim do rodiny, to byl docela zážitek, ale neměnila bych a všem bych tuhle zkušenost jen doporučila, ono to skutečně má něco do sebe.

Nejenže se procvičí jazyk, ale i člověk zjistí, jak na tom je, když je sám bez rodiny a přátel, kteří by mu stáli za zadkem takříkajíc. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama