O autobusových přátelstvích.

20. září 2018 v 20:38 |  Myšlenky

Znáte to, když se seznámíte s nějakým novým random člověkem a jste hrozní kamarádi, bavíte se spolu, smějete se a všechno, dokud nepřijde konec té doby co jste nuceni spolu trávit a už spolu pak nikdy nepromluvíte? Já celkem dobře. Říkám tomu syndrom autobusového přátelství. Ale myslím že většina lidí tomu spíš říká táborové přátelství.



Prožila jsem jich už vážně hodně a většinou se odehrávali právě v autobuse. Proto tomu tak říkám. Některé byli delší, některé trvali přesně tu jednu jízdu. Každopádně za každým z nich se skrývá příběh, který pravděpodobně nikdy nebude pokračovat. Pamatuji si třeba na Honzu. Seznámila nás kamarádka ze školy, byl to její spolužák, jel stejným směrem a my jsme tak zapředli celkem vzrušenou debatu o kdovíčem. Každopádně vystupoval první, rozloučil se a všechno bylo v pořádku. Dalších pár dní jsme se občas potkali na zastávce, pokecali a celkem jsme si rozuměli. Pak skončil školní rok, já šla na gympl a už jsme se nikdy nepotkali. A teď jsem ho nedávno zase zahlédla. A víte co? Ani jeden z nás se nechoval tak, jako bychom se kdy znali, byť jen malinko. Žádné ahoj, nic. Nedávám mu to za zlé, sama jsem s ním nechtěla nic mít. Možná si mě ani nepamatuje, co já vím. Ale právě v té chvíli mi došlo, kolik takových autobusových přátelství člověk za život asi absolvuje. A je vůbec někdo schopný udržovat taková přátelství nějak.. hlouběji? A co když se lidé, kteří pro mě teď hodně znamenají, stanou zakrátko taky takovými přáteli, které nemám potřebu ani pozdravit?

Jasně, nechci tady srovnávat přátelství trvající 4 roky, kdy se vidíme každý den ve škole, řešíme všechnomožné a prostě tam tak spolu žijeme s někým, koho jsem viděla celkem tak 5x a to pokaždé deset minut v autobuse. Ale vrtá mi to hlavou. Se spolužáky ze základky se teď třeba taky nevídáme ani si nepíšeme, i když jsme si tehdá mysleli jak moc dobří přátelé jsme. A to jsme spolu "žili" 9 let. Mnoho lidí se kterými jsem se dříve nějak víc bavila, se dnes chovají jako by mne nikdy neznali. Možná za to můžu já, protože jsem takový ten člověk který nerad zdraví první. Ale na druhou stranu to všichni tihle lidé vědí a měli by s tím být smířeni.

Speciálním případem pak jsou právě lidé z táborů. A já byla na hodně táborech. Vždycky si tam najdete spřízněnou duši se kterou tam trávíte pokudmožno 24 hodin denně, řeknete si všechny tajemství, pomluvíte celý tábor a pak se děsně dojemně loučíte a už se pak nikdy nekontaktujete. A když říkám nikdy, tak myslím NIKDY. Takových lidí bylo vážně hodně, řekla bych jeden člověk za každý tábor na kterém jsem kdy byla. To byli ještě ty časy, kdy jsem neseděla celé dny na internetu a snad jsem neměla ani facebook, takže opravdu nebyla žádná šance se s těmi lidmi kdy vidět. Co ale vím je, že mi to pak bylo líto a celé prázdniny jsem žila ze zážitků z toho tábora. A že jsme si vždycky domlouvali jak se tam za rok sejdeme a kdovíco. Dokonce jsme si myslím vyměňovali e-maily nebo čísla, nebo co se to tenkrát vyměňovalo. Ale nic. A ani jeden z nás už na ten tábor nikdy nejel.

Ale asi je to přirozený koloběh. Lidé se mění a také se mění jejich přátelé a lidi se kterými se baví. Možná je to někdy škoda a jindy je to možná dobře. To se už asi nikdy nedozvíme, nebo alespoň já ne. Takových lidí v mém životě už bylo a ještě bude. Teda myslím.

A co vy, prožili jste někdy takové autobusové přátelství? Co si o tom myslíte a proč se to děje?
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Džejní | Web | 23. září 2018 v 11:21 | Reagovat

ja som prezila tiez celkom vela takychto kamaratstiev, aj ked moj zazitok z taborov bol kusok iny, kedze som 7 rokov chodila do toho isteho letneho tabora a casto som tam vidavala aj rovnakych ludi. takze v tom case sme sa vzdy videli aspon raz za rok. ale ked som tam bola poslednykrat, vedela som, ze nikoho z nich uz zrejme nikdy neuvidim alebo sa teda minimalne s tym clovekom uz zrejme nikdy nedam do reci, aj keby som ho nahodou stretla niekde na ulici. ale niektorych followujem na instagrame alebo ich mam medzi priatelmi na fb. je to take pasivne pozeranie sa na to, kam sa v zivote dostali. a obcas nachadzam zaujimave spojenia medzi ludmi z toho taboru a ludmi, ktorych poznam zase z inych casti svojho zivota.
celkovo mam vlastne pocit, ze vsetky moje kamaratstva, mozno s vynimkou dvoch alebo troch, na ktore si aktualne dokazem spomenut, boli autobusove. rozpravala som sa s tymi ludmi iba preto, ze boli v tom istom case na tom istom mieste ako ja. a akokolvek som chcela kamaratstvo udrzat, oni sa vzdialili, odisli studovat do zahranicia a uz si pomaly ani nepiseme. a vidavame sa tak trikrat za rok, aj to trochu zavana akousi povinnostou a nie tym, ze obe strany chcu.

2 Pavlína | E-mail | Web | 23. září 2018 v 13:17 | Reagovat

Tohle je úplně skvělé téma na zamyšlení. Sama jsem si rozhodně několika takovými přátelstvími prošla a je to takové zvláštní se nad tím zpětně zamyslet. Je škoda, že s některými lidmi už v kontaktu nejsem, ale je pravda, že občas se stane, že ačkoliv jsme spolu už hodně dlouho nekomunikovali, pak se jedna strana ohledně něčeho ozve a najednou je to člověk, bez kterého bych si neuměla představit den :)

3 Simix | Web | 25. září 2018 v 19:52 | Reagovat

Jo, tak takových znám mnoho,ale nikdy mě nenapadlo tomu říkat syndrom autobusového přátelství. Podle mě je to dost pěkné a výstižné pojmenování. Klidně by to mohl být i syndrom vlakového přátelství :D
Ani táborové přátelství jsem neslyšela, ale i to je použitelné :)
Já třeba i poznala nějaké lidi v autobuse, s kterými byla sranda, strávila jsem s nimi celý den na výletě a od té doby jsme si jen občas napsali. Nebo lidi z určité školy, ale z jiného města... to je taky ono. Už vás neváže škola, takže se nevídáte i přes to, že jste si rozuměli a dost toho zažili. Jen výjimečně s někým.
Ty jo.. na cestách vlakem nebo autobusem jsem poznala už plno lidí, hlavně vlakem a povídala jsem si s nimi i hodiny a pak je už nikdy neviděla. Máš dost podobné uvažování jako já, koukám. Taky přemýšlím, jak dlouho vydrží ta přátelství, co mám. Protože stačily prázdniny a s plno těmi lidmi jsme si přestali i jen psát. Ono člověka prostě spojuje stejný koníček, stejné místo, práce, škola, ale většinou jak toto místo opustíš, opustíš tím tak i ta přátelství. Některá však trvají... jednou za čas se navštívíte. Jste každý jinde, nemáte na sebe čas, ale přece jen se čas od času spojíte a sejdete. To je hezké :) Jak už jsem za život zjistila, bavit a vídat se s někým stále je skoro nemožné, pokud to není někdo z rodiny nebo tak :) Každého cesty vedou časem jinam, pokud nemají společná místa, kde tráví čas :) Lidi ze základky jsem neviděla už několik roků, občas potkala, když jsem chodila ještě na střední, ale jinak nejsme už vůbec v kontaktu. Jak píšu no..spojovala nás pouze ta škola. KDyž už někdy z nich někoho potkám, také jako bychom se neznali. Naopak se střední budeme mít po roce sraz :)
Hezký článek :)
Také jsem nikdy moc nezdravila jako první :)Já byla na dvou táborech a bulela jsem, že ty lidi už neuvidím... a vadí mi to teď nějak extra? Ne, ale nevadilo by mi je zase vidět.Všichni žijí své životy někde a nic není zcela stálé, je třeba se s tím akorát smířit. Na různých cestách tvého života tě budou doprovázet různí lidé. Bude se to obměňovat, někteří se budou vracet, ale zase odcházet a přicházet budou jiní :) Já tohle vždy špatně snášela, ale člověk si na to možná s postupem let zvykne? Kdo ví.
Pěkný článek!

4 excessive mind | Web | 26. září 2018 v 23:11 | Reagovat

Zajímavá úvaha. :) A máš pravdu, ono i když člověk nejezdí na tábor, má takových přátelství hafo. A ani se neví, kam zmizí. Je to zajímavé pozorovat, ale vysvětlení asi nenajdeme. Já osobně třeba dojíždím a už se mi něco takového právě při jízdě stalo mnohokrát.

5 Hemitson | Web | 30. září 2018 v 21:56 | Reagovat

"A co když se lidé, kteří pro mě teď hodně znamenají, stanou zakrátko taky takovými přáteli, které nemám potřebu ani pozdravit?" Tohle je strašné, úplně jsem si uvědomila, jak moc pravděpodobné to je, i když tedy já si dost na udržování vztahů zakládám, takže s těmi lidmi - se kterými se bavím - dokážu tvrdit, že budu vždy udržovat vztah aspoň takový, že si s nimi občas někam sednu. Zatím se mi to u některých tak opravdu už nějakou dobu daří. Nejspíš je to má vlastnost - nevzdávat se lidí. Na druhou stranu se ale dost děsím toho, že tak dopadne třeba mé přátelství s nejlepší kamarádkou. To je hrůza, když si představím, že bych si s ní šla někam sednout, abychom se viděly, jen jednou do roka.
Napsala jsi opravdu zajímavý článek. Je fakt, že se pořád někam posouváme a kolikrát se musíme nějakých lidí vzdát, ale připadá mi to strašně smutné, i když je to asi potřeba. Ale jak píšeš, s lidmi ze základky se teď vlastně až na pár výjimek taky nějak nevídám. Prostě se pozdravíme - s tím, že musí zdravit první, jinak na ně kašlu. Mám stejný problém. :D
Co se týče táborových kamarádů... To mi taky vždycky přišlo smutné. Opravdu tam s tím člověkem jsi 24/7, totálně si rozumíte, vyměníte si čísla a nakonec je úplný konec. Ale asi to tak má být.

6 Magicmax | E-mail | Web | 11. října 2018 v 8:56 | Reagovat

Autobusové zní lépe. :)

7 MOE | E-mail | Web | 11. října 2018 v 9:44 | Reagovat

Tohle je taková běžná praxe. Ať už to bývali kolegové, spolužáci, týpci/týpky z různých kroužků ... Myslím si že optimální počet těch nejbližších přátel je tak do 5 osob. Osobně mám dva takovéhle parťáky, se kterýma se známe přes 20 let a tak jednou do měsíce se sejdeme. :-)

8 Janina | Web | 11. října 2018 v 15:48 | Reagovat

Já autobusem nejezdím :-( protože máme naštěstí auto :-) .

9 Kory | Web | 11. října 2018 v 21:48 | Reagovat

Hah... asi je to smutný, ale já vám, co tyhle přátelství zažíváte, spíš závidím. Mě trvá většinou tak dva roky, než se začnu s někým bez nervozity bavit o kdovíčem.

10 Talaniel | E-mail | Web | 12. října 2018 v 12:26 | Reagovat

Hm, znám. S lidmi ze základky a ze střední se vůbec nevídám. Až na výjimky vlastně od opuštění těchto ústavů.

Co mi přijde ještě horší, je "autobusové" přátelství v rodině. Zemřel mi před lety otec a od té doby se naše poměrně semknutá rodina v podstatě rozpadla. V poslední době se snažím situaci zlepšit, ale nemám na to být stmelující prvek jako byl otec.

11 zamotana | Web | 12. října 2018 v 17:48 | Reagovat

Zajímavé téma, které se dá použít prakticky pro jakékoli přátelství. Vzhledem ke své asociálnosti jsem nikdy příliš přátel neměla, ale chybí mi lidé, se kterými jsem si dřív často povídala a teď se nevídáme, nezdravíme, neznáme. A máš pravdu v tom, že někdy je to tak dobře. Praví přátelé nám zůstanou dlouhodobě a budou tu pro nás vždycky. A k autobusovým (u mě spíš vlakovým) přátelstvím? Ráda bych nějaké navázala, protože tam jezdí plno zajímavých lidí, ale nemám k tomu odvahu. No, třeba někdy :D

12 naoki-keiko | Web | 12. října 2018 v 20:05 | Reagovat

Něco na tom smutného je, zajímavý článek, jen to asi nemá cenu moc řešit. Takové vztahy jsem asi nikdy úplně neměla (ale pár příjemných rozhovorů jsem zažila- ale že by to bylo něco chvilkově hlubšího si nemyslím).

13 spravedlivysoud | Web | 12. října 2018 v 22:34 | Reagovat

S nikým z naší třídy ze základky se nevídám, pokud pominu dvě setkání, která proběhla a náhodná setkání. Od konce základky uplynul rok a pár měsíců. Ale celkem často se vídám s kamarády ze základky, kteří tam pořád chodí, i když také by to mohlo být častěji.
Typické autobusové přátelství jsem zažil skrz jeden společný zájem s jedním klukem během dvou dnů, teď se maximálně pozdravíme nebo výjimečně i povídáme.
Celkem mi přijde dost smutné, jak se lidi, kteří si rozumí na základce, přestanou bavit, i když by na to měli čas, jen se jim nechce.

14 Eileen | E-mail | Web | 13. října 2018 v 1:27 | Reagovat

No, mě se to stává pořád, sice mě to trochu mrzí, ale co na tom nadělám, nechci se vnucovat - možná to je ten problém, ten jiný to vnímá také takhle, že už máš jiný život, nové přátele...

15 neverbealone | Web | 15. října 2018 v 17:20 | Reagovat

Při čtení mi na mysli naběhla vzpomínka přesně na jedno takovéhle "přátelství", když jsem tehdy jako skoro puberťačka vyrazila na jeden tábor a přesně jak jsi psala, našla si tam spřízněnou duši, se kterou jsme tam byly jako sestry. Po skončení tábora jsme se objímaly a loučily a slibovaly si, jak si napíšeme email a pohled a bla bla. Já se jí pak dokonce snažila i několikrát kontaktovat, ale nikdy mi neodepsala. Pamatuji si, že mi to totálně zlomilo srdce :D :D

Asi si tím každý musí projít.. alespoň je pak vidět, kdo je skutečný přítel a kdo se o tebe vážně zajímá. Já se po odchodu na vysokou skoro úplně přestala vídat s mojí tehdejší nejlepší kamarádkou .. spoustu dalších mi ale zůstalo. Tyhle velké změny vždycky ukáží, kdo za to stojí :)

16 Královna Klára | Web | 15. října 2018 v 20:57 | Reagovat

Teda, tak to je bomba! :D Já se přiznám, že se mi ještě autobusové přátelství podařit nepodařilo. Že by to bylo tím, že jakmile sednu to autobusu, vytahuju sluchátka a knihu? :-?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama