Komentáře

1 Džejní | Web | 23. září 2018 v 11:21 | Reagovat

ja som prezila tiez celkom vela takychto kamaratstiev, aj ked moj zazitok z taborov bol kusok iny, kedze som 7 rokov chodila do toho isteho letneho tabora a casto som tam vidavala aj rovnakych ludi. takze v tom case sme sa vzdy videli aspon raz za rok. ale ked som tam bola poslednykrat, vedela som, ze nikoho z nich uz zrejme nikdy neuvidim alebo sa teda minimalne s tym clovekom uz zrejme nikdy nedam do reci, aj keby som ho nahodou stretla niekde na ulici. ale niektorych followujem na instagrame alebo ich mam medzi priatelmi na fb. je to take pasivne pozeranie sa na to, kam sa v zivote dostali. a obcas nachadzam zaujimave spojenia medzi ludmi z toho taboru a ludmi, ktorych poznam zase z inych casti svojho zivota.
celkovo mam vlastne pocit, ze vsetky moje kamaratstva, mozno s vynimkou dvoch alebo troch, na ktore si aktualne dokazem spomenut, boli autobusove. rozpravala som sa s tymi ludmi iba preto, ze boli v tom istom case na tom istom mieste ako ja. a akokolvek som chcela kamaratstvo udrzat, oni sa vzdialili, odisli studovat do zahranicia a uz si pomaly ani nepiseme. a vidavame sa tak trikrat za rok, aj to trochu zavana akousi povinnostou a nie tym, ze obe strany chcu.

2 Pavlína | E-mail | Web | 23. září 2018 v 13:17 | Reagovat

Tohle je úplně skvělé téma na zamyšlení. Sama jsem si rozhodně několika takovými přátelstvími prošla a je to takové zvláštní se nad tím zpětně zamyslet. Je škoda, že s některými lidmi už v kontaktu nejsem, ale je pravda, že občas se stane, že ačkoliv jsme spolu už hodně dlouho nekomunikovali, pak se jedna strana ohledně něčeho ozve a najednou je to člověk, bez kterého bych si neuměla představit den :)

3 Simix | Web | 25. září 2018 v 19:52 | Reagovat

Jo, tak takových znám mnoho,ale nikdy mě nenapadlo tomu říkat syndrom autobusového přátelství. Podle mě je to dost pěkné a výstižné pojmenování. Klidně by to mohl být i syndrom vlakového přátelství :D
Ani táborové přátelství jsem neslyšela, ale i to je použitelné :)
Já třeba i poznala nějaké lidi v autobuse, s kterými byla sranda, strávila jsem s nimi celý den na výletě a od té doby jsme si jen občas napsali. Nebo lidi z určité školy, ale z jiného města... to je taky ono. Už vás neváže škola, takže se nevídáte i přes to, že jste si rozuměli a dost toho zažili. Jen výjimečně s někým.
Ty jo.. na cestách vlakem nebo autobusem jsem poznala už plno lidí, hlavně vlakem a povídala jsem si s nimi i hodiny a pak je už nikdy neviděla. Máš dost podobné uvažování jako já, koukám. Taky přemýšlím, jak dlouho vydrží ta přátelství, co mám. Protože stačily prázdniny a s plno těmi lidmi jsme si přestali i jen psát. Ono člověka prostě spojuje stejný koníček, stejné místo, práce, škola, ale většinou jak toto místo opustíš, opustíš tím tak i ta přátelství. Některá však trvají... jednou za čas se navštívíte. Jste každý jinde, nemáte na sebe čas, ale přece jen se čas od času spojíte a sejdete. To je hezké :) Jak už jsem za život zjistila, bavit a vídat se s někým stále je skoro nemožné, pokud to není někdo z rodiny nebo tak :) Každého cesty vedou časem jinam, pokud nemají společná místa, kde tráví čas :) Lidi ze základky jsem neviděla už několik roků, občas potkala, když jsem chodila ještě na střední, ale jinak nejsme už vůbec v kontaktu. Jak píšu no..spojovala nás pouze ta škola. KDyž už někdy z nich někoho potkám, také jako bychom se neznali. Naopak se střední budeme mít po roce sraz :)
Hezký článek :)
Také jsem nikdy moc nezdravila jako první :)Já byla na dvou táborech a bulela jsem, že ty lidi už neuvidím... a vadí mi to teď nějak extra? Ne, ale nevadilo by mi je zase vidět.Všichni žijí své životy někde a nic není zcela stálé, je třeba se s tím akorát smířit. Na různých cestách tvého života tě budou doprovázet různí lidé. Bude se to obměňovat, někteří se budou vracet, ale zase odcházet a přicházet budou jiní :) Já tohle vždy špatně snášela, ale člověk si na to možná s postupem let zvykne? Kdo ví.
Pěkný článek!

4 excessive mind | Web | 26. září 2018 v 23:11 | Reagovat

Zajímavá úvaha. :) A máš pravdu, ono i když člověk nejezdí na tábor, má takových přátelství hafo. A ani se neví, kam zmizí. Je to zajímavé pozorovat, ale vysvětlení asi nenajdeme. Já osobně třeba dojíždím a už se mi něco takového právě při jízdě stalo mnohokrát.

5 Hemitson | Web | 30. září 2018 v 21:56 | Reagovat

"A co když se lidé, kteří pro mě teď hodně znamenají, stanou zakrátko taky takovými přáteli, které nemám potřebu ani pozdravit?" Tohle je strašné, úplně jsem si uvědomila, jak moc pravděpodobné to je, i když tedy já si dost na udržování vztahů zakládám, takže s těmi lidmi - se kterými se bavím - dokážu tvrdit, že budu vždy udržovat vztah aspoň takový, že si s nimi občas někam sednu. Zatím se mi to u některých tak opravdu už nějakou dobu daří. Nejspíš je to má vlastnost - nevzdávat se lidí. Na druhou stranu se ale dost děsím toho, že tak dopadne třeba mé přátelství s nejlepší kamarádkou. To je hrůza, když si představím, že bych si s ní šla někam sednout, abychom se viděly, jen jednou do roka.
Napsala jsi opravdu zajímavý článek. Je fakt, že se pořád někam posouváme a kolikrát se musíme nějakých lidí vzdát, ale připadá mi to strašně smutné, i když je to asi potřeba. Ale jak píšeš, s lidmi ze základky se teď vlastně až na pár výjimek taky nějak nevídám. Prostě se pozdravíme - s tím, že musí zdravit první, jinak na ně kašlu. Mám stejný problém. :D
Co se týče táborových kamarádů... To mi taky vždycky přišlo smutné. Opravdu tam s tím člověkem jsi 24/7, totálně si rozumíte, vyměníte si čísla a nakonec je úplný konec. Ale asi to tak má být.

6 Magicmax | E-mail | Web | 11. října 2018 v 8:56 | Reagovat

Autobusové zní lépe. :)

7 MOE | E-mail | Web | 11. října 2018 v 9:44 | Reagovat

Tohle je taková běžná praxe. Ať už to bývali kolegové, spolužáci, týpci/týpky z různých kroužků ... Myslím si že optimální počet těch nejbližších přátel je tak do 5 osob. Osobně mám dva takovéhle parťáky, se kterýma se známe přes 20 let a tak jednou do měsíce se sejdeme. :-)

8 Janina | Web | 11. října 2018 v 15:48 | Reagovat

Já autobusem nejezdím :-( protože máme naštěstí auto :-) .

9 Kory | Web | 11. října 2018 v 21:48 | Reagovat

Hah... asi je to smutný, ale já vám, co tyhle přátelství zažíváte, spíš závidím. Mě trvá většinou tak dva roky, než se začnu s někým bez nervozity bavit o kdovíčem.

10 Talaniel | E-mail | Web | 12. října 2018 v 12:26 | Reagovat

Hm, znám. S lidmi ze základky a ze střední se vůbec nevídám. Až na výjimky vlastně od opuštění těchto ústavů.

Co mi přijde ještě horší, je "autobusové" přátelství v rodině. Zemřel mi před lety otec a od té doby se naše poměrně semknutá rodina v podstatě rozpadla. V poslední době se snažím situaci zlepšit, ale nemám na to být stmelující prvek jako byl otec.

11 zamotana | Web | 12. října 2018 v 17:48 | Reagovat

Zajímavé téma, které se dá použít prakticky pro jakékoli přátelství. Vzhledem ke své asociálnosti jsem nikdy příliš přátel neměla, ale chybí mi lidé, se kterými jsem si dřív často povídala a teď se nevídáme, nezdravíme, neznáme. A máš pravdu v tom, že někdy je to tak dobře. Praví přátelé nám zůstanou dlouhodobě a budou tu pro nás vždycky. A k autobusovým (u mě spíš vlakovým) přátelstvím? Ráda bych nějaké navázala, protože tam jezdí plno zajímavých lidí, ale nemám k tomu odvahu. No, třeba někdy :D

12 naoki-keiko | Web | 12. října 2018 v 20:05 | Reagovat

Něco na tom smutného je, zajímavý článek, jen to asi nemá cenu moc řešit. Takové vztahy jsem asi nikdy úplně neměla (ale pár příjemných rozhovorů jsem zažila- ale že by to bylo něco chvilkově hlubšího si nemyslím).

13 spravedlivysoud | Web | 12. října 2018 v 22:34 | Reagovat

S nikým z naší třídy ze základky se nevídám, pokud pominu dvě setkání, která proběhla a náhodná setkání. Od konce základky uplynul rok a pár měsíců. Ale celkem často se vídám s kamarády ze základky, kteří tam pořád chodí, i když také by to mohlo být častěji.
Typické autobusové přátelství jsem zažil skrz jeden společný zájem s jedním klukem během dvou dnů, teď se maximálně pozdravíme nebo výjimečně i povídáme.
Celkem mi přijde dost smutné, jak se lidi, kteří si rozumí na základce, přestanou bavit, i když by na to měli čas, jen se jim nechce.

14 Eileen | E-mail | Web | 13. října 2018 v 1:27 | Reagovat

No, mě se to stává pořád, sice mě to trochu mrzí, ale co na tom nadělám, nechci se vnucovat - možná to je ten problém, ten jiný to vnímá také takhle, že už máš jiný život, nové přátele...

15 neverbealone | Web | Pondělí v 17:20 | Reagovat

Při čtení mi na mysli naběhla vzpomínka přesně na jedno takovéhle "přátelství", když jsem tehdy jako skoro puberťačka vyrazila na jeden tábor a přesně jak jsi psala, našla si tam spřízněnou duši, se kterou jsme tam byly jako sestry. Po skončení tábora jsme se objímaly a loučily a slibovaly si, jak si napíšeme email a pohled a bla bla. Já se jí pak dokonce snažila i několikrát kontaktovat, ale nikdy mi neodepsala. Pamatuji si, že mi to totálně zlomilo srdce :D :D

Asi si tím každý musí projít.. alespoň je pak vidět, kdo je skutečný přítel a kdo se o tebe vážně zajímá. Já se po odchodu na vysokou skoro úplně přestala vídat s mojí tehdejší nejlepší kamarádkou .. spoustu dalších mi ale zůstalo. Tyhle velké změny vždycky ukáží, kdo za to stojí :)

16 Královna Klára | Web | Pondělí v 20:57 | Reagovat

Teda, tak to je bomba! :D Já se přiznám, že se mi ještě autobusové přátelství podařit nepodařilo. Že by to bylo tím, že jakmile sednu to autobusu, vytahuju sluchátka a knihu? :-?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.